Isabelino bílé štěstí - Odpovědi

Kapitola 11.
Odpovědi
Druhého dne se Isabel probudila velmi brzy a ještě hezkou chvíli ležela v posteli. Slunce do jejích oken svítilo daleko dřív, než do všech ostatních. Včerejší den byl pro ni jako ve snu. Nemohla tomu uvěřit a musela se přesvědčit. Přikulila se ke druhé straně široké postele a podívala se pod peřiny. Stále tam bylo a bylo teplé. Luna ležela kousek od něj, čumákem nejblíže, jakoby ho celou noc hlídala.

Kdy se asi vylíhne? Bude to kluk nebo holka? Jaké mu dám jméno? Podle čeho si mě asi tak vybral? Isabel se honily podobné otázky celou noc hlavou. Aby se jimi nemusela zabývat ještě ráno, rozhodla se vstát. Jakmile se oblékla, přišla služebná s její snídaní. Isabel se trochu stýskalo po Irmě a Santaně. Věděla ale, že nejsou tak daleko jako její otec a snad je bude moct navštívit. Jakmile dosnídala, na dveře někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla trochu udiveně. Moc nebyla zvyklá odpovídat na klepání, většinou to byla ona, kdo klepal.

Dovnitř vešel Galbatorix a téměř nadšeně řekl „Dobré ráno“. Posadil se naproti Isabel a ta si netroufla začít se na cokoliv vyptávat, i když jí otázky doslova pálily na jazyku.

„Neozval se opět v noci?“ začal král sám rozhovor, ukázavši přitom na vejce pod peřinou.

„Ne, neozval,“ řekla Isabel rozpačitě. Necítila se v přítomnosti krále zrovna nejlépe. Rozhodla se ale ptát na věci, jenž ji opravdu zajímaly.

„Veličenstvo, víte, já o dracích nic nevím. Nevím ani jestli bych ho zvládla,“ začala.

„S tím ti pomohu. Předně proto jsem tady. Pokud tomu stále nemůžeš uvěřit, já vím, že je to jen těžko uvěřitelné, v tom vejci je opravdu drak. Bude to kluk, tak mu vyber nějaké vznešené jméno, až se vylíhne. Každý drak má totiž svého majitele, přítele a pána. Jedním slovem Jezdce. Jedinou pravomocí draka je, že si ho smí vybrat. Většinou vybírá podle povahy. Svého Jezdce potom má rád a respektuje ho. Proto se nemusíš bát, že bys ho nezvládla. Krom tohoto faktu myslím, že se zvířaty máš plno zkušeností. Až se vylíhne, instinkt ti řekne, jak se o něj starat. Hlavně ho zatím nikdy nenechávej o samotě. Vylíhne se až za několik dní, ale možná nebudeš muset čekat tak dlouho,“ chvíli se odmlčel, pravděpodobně čekal otázky. A ty přišly.

„Máte taky draka?“

„Ano, jmenuje se Šruikan. Tvůj drak bude bílý a zprvu bude vypadat trochu jako kočka. Možná se bude i tak chovat. Umíš číst?“ náhlá změna tématu Isabel dost zaskočila. Ale odpovědí si nebyla příliš jistá.

„Celkem dobře, Vaše veličenstvo.“

„Dám ti pár knih o těchto zajímavých bytostech. Brzy zjistíš, že mají osobnost jako lidé.“

Isabel chvilku váhala, zda se má ptát dál, ale otázka jí doslova vyklouzla: „Odkud jsou ta vejce?“

„Tohle není informace pro tebe. Víc jich není, ale bude. O to se postarám. Tvým úkolem je postarat se o svého draka a projít výcvikem Jezdce.“

„Bude ten výcvik těžký?“

„Začneme nejlehčím a skončíme nejtěžším. Je to nezbytné. Nevyhneš se tomu.“

Isabel si pomyslela: Jako ničemu, co se odehrálo od té doby, co jsem přišla do Dras-Leony. A co jsem ji zase opustila.

„Jaké mu mám dát jméno? Šruikan, to jsem nikdy neslyšela.“

„Samozřejmě, tohle jméno se dává jen drakovi. A navíc ne ledajakému. Jména budou v těch knihách.“

„Je to masožravec, že?“

„Ano. Jsi velmi chytrá, víš to? Zprvu mu bude stačit to, co mu přinesou. Později začne dělat rozdíly mezi masem. Čím bude větší, tím větší zvířata mu budou chutnat.“

„Říká se ale, že draci zmizeli úplně.“

„Podařilo se mi poslední vejce zachránitn“ řekl poněkud netrpělivě král.

Isabel poznala z jeho tónu, že se vyptává na věci, které by neměla. Stále však chtěla plno vědět.

„Co mám udělat, až se vylíhne?“

Tato otázka očividně krále potěšila. „Vejce nemusíš mít v teple jako každé jiné. Drak uvnitř je živý a teplo si vyrábí sám. Ovšem až se vylíhne, bude mít hlad a žízeň. Hlavně nebude znát nic z okolního světa, krom tebe. Pokud se vylíhne na posteli, dávej pozor, aby nespadl. Taky bys ho měla seznámit se svou vlčicí, aby se vzájemně tolerovali. Samozřejmě, je to tvůj dráček! Tak si ho pochovej, říkej mu jak je sladký, mluv na něj.“

„Přeci nerozumí. Je to zvíře.“

„Zatím nebude rozumět moc, ale časem…“ Isabel na něj nechtěně vrhla velmi překvapený výraz, hned se ale zase vzpamatovala. Galbatorixovi ale došlo, že tohle jako odpověď nestačí. „Draci nejsou hloupí. Naopak. Mezi drakem a jeho Jezdcem je pouto, díky němuž se mohou dorozumívat. Zprvu jsou to pocity. Později s ním budeš moct mluvit. Bude ti rozumět, ale musí slova znát. Takže na něj hodně mluv. Bude růst zpočátku rychle a je toho hodně, co se musí o světě naučit. Řečí se skamarádíte.“

Potom jí vyprávěl o životě draků a jejich povaze a některých schopnostech. Občas se na něco zeptala a on jí odpověděl, vždy se ale vyhýbala tématu, které by jí nejvíc zajímalo, a to kde se to všechno dozvěděl a naučil. Snažila se svou zvědavost zapudit, přeci jen se to jednou všechno musí dozvědět. Snažila se všechno vstřebávat a zapamatovat si. Bylo toho ale na ni hodně a brzy to muselo být znát, protože král náhle přerušil svou řeč a řekl: „Budeme pokračovat, až se ti drak vylíhne. Tím bude pro tebe všechno snáze pochopitelné. Zítra ti sem pošlu nějakého učitele, aby tě naučil řádně pravopisu a jiným věcem, které bys už měla umět,“ zrovna se chystal odejít, když ze sebe Isabel vyhrkla trápení největší.

„Mohu napsat otci? Mohu mu říct, že…“ náhle nevěděla co říct. Budu mít draka? Mám draka? Jsem dračí Jezdec? Král ale očividně nezklamal ve své schopnosti prozíravosti a řekl: „Můžeš mu napsat co uznáš za vhodné.“

S tímto se usmál a odešel. Isabel chvíli seděla a snažila se vstřebat spoustu informací. Rozhodně si nyní nemohla stěžovat na nevědomost. Popravdě jí z toho až bolela hlava. Chvíli se rozhlížela kolem a pak vyšla ven na balkon. Slunce už bylo vysoko na obloze a Isabel měla výhled na celý Urûbaen. Na obloze nebylo ani mráčku a lehounký vánek vál směrem od jejího bývalého domova. Luna se postavila vedle ní, aby měla podobný výhled. Isabel se opřela o chladivý sloup a přemýšlela, co by měla napsat otci a naopak, co by mu měla velmi důkladně zatajit. Přišlo jí, že stejně by bylo nejlepší, kdyby tu byl s ní. Pouhá myšlenka na ten nápad, jí vehnala slzy do očí. Luna vedle ní zakňučela, už ji pohled na město nelákal a dívala se na svou paničku. Isabel si sedla na zem a Luna se k ní hned přitiskla, jakoby ji chtěla utěšit a povzbudit. Olizovala jí tváře a čumákem se snažila otřít o její nos, což jí dělala Isabel, když si spolu hrály jako malé v Dračích horách.

Z chvilky hrátek je však vytrhl tvrdý ženský hlas: „Nenechávej se tím čoklem olizovat! Určitě má blechy!“

Nebyl to nikdo jiný, než madame Zirkona. Celá nabubřelá stála s rukama v bok a tvářila se jako ježibaba z té nejhorší pohádky.

Já se té baby snad nezbavím. Isabel si zoufala, hned ji ale krušné myšlenky přešly, když si uvědomila Zirkoninu pozici nyní. Král si bude Isabel jistojistě hýčkat a nějaká Zirkona nemá šanci to změnit.

Isabel se postavila a rozhodla se odpovědět se stejným přízvukem náklonnosti, jako její nová chůva.

„Luna nemá blechy. A pro vaší informaci - je to vlčice, nikoliv čokl.“

Zirkona nejspíše už dávno překročila dané meze, protože jindy by jí dala facku i s rozběhem. Teď ale změnila téma, jakoby ani Isabelinu odpověď neslyšela.

„Pojď dovnitř. Máme ti ušít nějaké šaty, abys nebyla jak trhanka. Ale ještě předtím by ses měla vykoupat,“ a s pocitem zadostiučinění ji důrazně sjela pohledem od shora dolů a naopak. Isabel si bohužel nemohla dovolit odpor, protože si moc dobře uvědomovala, že od své cesty do Ur&#251;baenu neměla moc přístup k odě, aby se umyla. Rezignovaně Zirkonu následovala do věže, kde je čekaly další dvě služebné. Sama pro sebe si však slibovala, že všechno Zirkoně vrátí i s úroky.</p>
<p>Druhého dne se probudila jako opravdová princezna. Ještě nikdy se nevyspala tak dobře, jako nyní. Možná to bylo tím, že spala v tom nejjemnějším hedvábí a že předtím měla tu nejbáječnější večeři, jakou si jen stěží mohli obyčejní lidé představit. Se samolibým úsměvem si však umínila, že to bude tím, jak Zirkona včera omylem upadla do lavoru s vodou, nebo že si sedla na jehlu, kterou určitě někdo nešťastnou náhodou zapomněl na křesle. Ještě pěknou chvíli ležela Isabel beze hnutí se zavřenýma očima a přemýšlela, jaké nehody se takovým „chůvám“ stávají. Občas se při svém snění pousmála, pak ji ale donutil otevřít oči pohyb na posteli. S očekáváním pohlédla na vejce ležící napůl pod peřinou vedle ní. To však už druhým dnem strnule leželo a ani nepíplo. Isabel se káravě podívala na Lunu která se vracela od misky s ;vodou.

Dnes má přijít nějaký učitel. No, jen doufám, že Zirkona nemá bratra. Doslova vylétla z postele a šla se obléknout. Luna jen mrzutě zabručela při vyrušení a spala dál. Isabel hezkou chvíli přemýšlela, co si vzít na sebe. Nikdy neměla tolik věcí, navíc tak krásných věcí. Sice ještě nevyšla ze své věže, ale věděla, že dnes bude moci na chvíli jít někam ven.

Její učitel byl asi ve středních letech a Isabel si ho hned zamilovala. Byl trpělivý, usměvavý a velmi příjemný. Prvně ji překvapil oslovováním, pak jí ale došlo, že už zjevně začala ta její „slibná kariéra“, jak sliboval král. Nejdříve se učila základnímu slušnému chování ve vyšší společnosti, včetně toho, co se má a nemá říkat a později byla z toho tak rozladěná, že se učitel rozhodl pokračovat v matematice a pravopisu.  Učení jí zabralo celé dopoledne a hned po obědě pocítila silné nutkání utéct z věže a jít ven na slunce.

A jako na zavolanou, hned po obědě někdo hlasitě a sebevědomě zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekla Isabel automaticky. Už si zvykla na fakt, že každý klepe. Seděla na posteli a hladila Lunu, zatímco třpytivé vejce leželo opřené o polštář kousek vedle. Do věže nevstoupil nikdo jiný, než král. V obličeji měl nerozeznatelný výraz. Isabel se proto chvíli bála, že jí přišel vejce sebrat. Když ale promluvil, jeho hlas byl laskavý.

„Jistě by ses ráda prošla venku, když je tak hezky. Říkal jsem si, že bych mohl využít této příležitosti a zodpovědět ti případné další otázky.“

Isabel vesele seskočila z postele, následována Lunou. Galbatorix jí přidržel dveře otevřené a znuděně koukal, jak si Isabel kontroluje šaty. Právě se chystala opustit místnost, když si vzpomněla, že vlastně přesně neví, kdy se drak vylíhne. Podívala se na vejce uprostřed postele a pak na krále. Už měla otázku na jazyku, když zazněla odpověď: „On na tebe počká, vždycky počká.“

Prošli celým palácem beze slova. Luna je potichu následovala. Isabel si všimla její skrčenosti. Tohle dělala vždy, když se jí někdo nezdál a tentokrát se jí nezdál král o nic více, než jindy. Jakmile obě vyšly ven, bylo to jakoby jim narostla křídla. Po takové době zase venku, blízko keřů a stromů! Isabel se málem rozeběhla do parku, aby si tam našla nejlepší místečko v rávě. Při prvním kroku si však vzpomněla, že by to bylo velmi neslušné a tak jen toužebně hleděla za Lunou, které slušnost nikdy nic neříkala. Šli do parku. Byl jasný sluneční den a Isabel ani Luna se ho nemohly nabažit. Isabel při tom nejvíc vzpomínala na Dračí hory. Král ji po očku sledoval a ona to věděla. Nevěděla však, co mu má říct. Nakonec, jako vždy, odpověděl, aniž by se zeptala.

„Stýská se ti po domově? Cožpak se tu máš špatně?“

„Ne Vaše veličenstvo, je tu moc hezky. Já jen… jen…“

„Stýská se ti,“ nebyla to otázka.

„Ano, hlavně po otci. Opravdu by nemohl přijet?“ podívala se na něj a zadoufala, že umí stejně smutné oči, jako Luna. Král ale dělal, že kouká přímo před sebe a nevěnoval jí jediný pohled, když odpovídal.

„Nemohl. Můžeš mu ale psát dopisy. Všechny, které dáš Zirkoně, dojdou do svého cíle. A ještě rychleji, než jakékoliv jiné,“ když chvíli neodpovídala, zeptal se: „Ještě jsi mu nenapsala, viď?“

„Já nevěděla, co mu napsat,“ odpověděla Isabel bez váhání.

„Můžeš mu napsat, že jsi prošla zkouškou. Taky o svém novém ubytování. Můžeš se pochlubit, jaké máš krásné šaty a že na tebe může být hrdý.“

„To ale není to, čím bych se chtěla chlubit výsosti,“ Isabel značně váhala, ale nemohla si pomoci. Chtěla vědět, jestli může otci napsat, proč tu vlastně je.

Král na ni pohlédl, mírně podrážděn, že si Isabel dovolila použít tón v hlase, ke kterému by se neodhodlal ani Durza. Stále se však ovládal.

„Rozhodně mu nemůžeš otevřeně napsat, že jsi dračí Jezdkyně. Můžeš udělat náznak, aby to pochopil, ale otevřeně ne.“

Tomu Isabel moc nerozuměla, ostatně jako ničemu, co se přihodilo od jejího příjezdu do Ur&#251;baenu. Řekla si, že zítra už ale konečně napraví svou chybu a otci napíše.

Pár minut šli zase tiše, než ticho opět prolomil král.

„Víš, jak se bude Luna chovat k drakovi?“

„Hlavně stále moc netuším, jak se bude chovat drak sám. Jinak ale Luna je přátelská, neublíží mu. Kdy se asi vylíhne?“

„Teď už brzo, ale nevylíhne se, pokud u toho nebudeš. Ještě nikdy se to nestalo.“

„Nekousne mě, když nebude vědět kdo jsem?“

„Pozná tě, nemusíš se bát. Vybrala jsi mu už jméno?“

Isabel se tak trochu zastyděla. Do těch knih, co jí král poslal krátce po jejich první rozmluvě, ještě ani nenahlédla.

„Měla bys začít. Dračích jmen je hodně.“

„Odkud draci pocházejí? Jsou skutečně kouzelní, nebo je to pohádka?“

A začalo to znovu. Haldy otázek Isabel vrhala na krále. Ten však byl potěšen, že jsou to zcela jiné otázky než předtím a rád na ně odpovídal. Zdál se být ještě netrpělivější než Isabel. Jednu chvíli Isabel během jeho výkladu zabloudila myšlenkami jinam a přemýšlela, jestli si to ten drak nerozmyslel a nerozhodl se zůstat ve vejci. Král to nějak vycítil a řekl: „Už dal znamení, že si tě vybral. Vylíhne se.“

Isabel byla překvapena, jak všechno může takhle vědět. Nevydržela to, nevěděla, jestli to krále naštve nebo ne, ale musela se prostě zeptat: „Jak víte co si myslím?“ Potom se zarazila. Byla to dost netaktní otázka, hlavně způsob, jakým byla vyřčena. Poprvé se Galbatorix zastavil na cestě a vážně jí pohlédl do očí. Mračil se.

„To Jezdci dokážou. Umí to i čarodějové, ale ne každý zcela dobře. Taky tě to naučím, až se ti drak vylíhne. Díky tomu poznáš nepřítele od přítele, i co se chystá protivník udělat.“

„Je proti tomu nějaká obrana?“

„Samozřejmě že je. Ovšem pochybuji, že ty se ji naučíš dělat tak silnou, abych ti nemohl číst myšlenky.“

Isabel si smutně povzdechla. Nebylo jí to příjemné a tím spíše, když jí čte myšlenky někdo, jako je král. Vypálila první otázku která jí přišla na mysli, aby se nemusela zabývat tím, jak jí zasahuje do soukromí.

„Proč vlastně draci málem vymřeli?“ a když chvíli neslyšela odpověď, podívala se Galbatorixovi do očí. Co tam viděla, by se dalo říci jako „trefa do černého“. Nemohla uvěřit vlastním očím, ale viděla ho téměř zaskočeného.

„To je dobrá otázka. A je na ní pouze jedna smutná odpověď. Jezdci je vybili.“

Isabel potom mohla jenom zamyšleně zírat do země. Král jí vyprávěl, jak Jezdci neuváženě zacházeli s vejci a jak se kvůli tomu rozpoutala v jejich řadách válka. Někteří zastávali názor, že nic by se nemělo měnit a ti druzí se je snažili přesvědčit všemi možnými způsoby. Nakonec ale došlo na otevřené boje. Vyprávěl, jak on a jeho třináct věrných Jezdců zastávali správnou stranu a nakonec se jim podařilo početnou převahu přemoci. Draci ale při těch bojích zaplatili nejvyšší daň. Zbyla pouze poslední vejce, která král opatrovával až do teď se svým drakem v jeskyni za palácem. Třináct jeho Jezdců zabili převážně Vardenové, kteří stále unikají spravedlnosti za hranicemi Království, odkud ničí poklidné životy jeho poddaných. Nakonec řekl: „Společně je ale ztrestáme. I oni mohou za to, že je dnes dračích vajec tak málo!“

Za beta-read děkuji Vardě

10. Kapitola ||

OdpovědiCo se stalo v jeskyni…Rudá a bíláPrázdnotaDopis a chrámStínySmutná pravdaKlíčeníZasadit semínko…Smutný odchodBouře u krbu